8. den (72 km)

Kuba měl večer mírně zvýšenou teplotu. Doufáme, že to bylo jen z horka a od komářích štípanců. (Po „vydařeném" večeru v borovém lese u soutoku totiž Kuba v obličeji připomíná okurku nakládačku. Je dobře, že ho takhle nevidí babičky...)
Začíná další tropický den. Už teď je nepříjemné vedro - a to jsme ještě nevyjeli. Zvolna balíme a sušíme. Přehazuji ze svého kola na Šárčino nosič na přední brašny. Je jasné, že vozík s kluky povezu dál už jenom já, takže Šárka přebírá část mého nákladu. 

V 10:00 odjíždíme z kempu. Tentokrát volíme zkratku přes park, čímž jsme si velkou část cesty po Gorgastu ušetřili, a míříme po silnici na Bleyen, kde se napojíme na cyklostezku. Po včerejší etapě trochu cítím levé koleno, ale během dne bolest naštěstí zmizí. Kluci jsou ve vozíku moc hodní.

Podle mapy dnes nemá být na trase žádný les a bohužel je to pravda. Všude okolo se rozkládá jen rozpálená širá rovina, kterou občas ozvláštní nějaký ten výhled na Odru, nebo dokonce projíždějící remorkér. Cyklostezka vede střídavě po hrázi, nebo pod ní a cesta nám zatím rychle ubíhá. Poprvé zastavujeme až po čtyřiadvaceti kilometrech v Groβ Neuendorfu. Je tu malý krámek, ve kterém dokupujeme pečivo, krekry a pár dalších drobností. S Jájou si ještě jdeme prohlédnout staré překladiště. Překládalo se tu zboží z železnice na lodě (nebo snad naopak?). Dnes je zrekonstruované a slouží jako muzeum a restaurace. Opět se tu setkáváme s českou trojicí ze včerejška (a budeme se s ní setkávat až do večera).

Na dalším úseku kluci zase trochu zlobí. Pošťuchují se, Kuba se snaží vyvléct z pásů a občas také vyhazuje za jízdy věci z vozíku. Asi je jim vedro. (Nám ostatně také...) Raději vyhlašujeme další přestávku poblíž zvláštního železničního mostu. Z vody trčí torza zděných pilířů a most je vystavěn na nových betonových. Z Polska vedou koleje až na něj, ale v Německu dál nepokračují. Na bývalém náspu je místo nich vybudována cyklostezka. (Zřejmě se opět jedná o důsledek válečných a poválečných událostí?) Přestávka každopádně pomohla, kluci jsou pro změnu moc hodní. Proto, když napůl uvaření přijíždíme k prvním domům v Altglietzenu, rozhodujeme se, že si všichni zasloužíme odměnu. V první hospůdce objednáváme klukům zmrzlinu a nám radlera. Jáchym si na paní majitelce dokonce sám vyprosil kyblík plný hraček. Spokojení jsme všichni.

V Hohensaatenu je uzavřený most přes Alte Oder (rekonstrukce). Chvíli nám tentokrát trvá, než najdeme objížďku, ale pak už celkem bez problémů pokračujeme po cestě mezi Odrou a plavebním kanálem s krásným názvem Hohensaaten-Friedrichsthaler Wasserstraβe. Deptá nás jen neustávající vedro. Pomalu se začínáme rozhlížet po nějakém místě na spaní. A jelikož se nacházíme na hranici národního parku Unteres Odertal, dohodli jsme se, že se nejprve podíváme na tábořiště ve vísce Stolzenhagen.

Než jsme tam ale dojeli, postavil se nám do cesty úsek cyklostezky ve výstavbě. Poslušně přejíždíme na souběžnou panelku a po několika stovkách metrů proklínáme celý svět. Poskakujeme po ní, div si nepřekousneme jazyk, a já jen čekám, jestli se něco utrhne dřív na kolech, nebo na vozíku. Navíc zjišťujeme, že místní si s nějakým zákazem hlavu nelámou a klidně si jedou po novém asfaltu. Čert vezmi zákaz! Vyrvali jsme kola vysokou trávou zpět na cyklostezku a následujeme jejich příkladu...

Ve Stolzenhagenu nacházíme tábořiště ihned. Cena 14 € za rodinu na noc se nám sice moc nelíbí, ale poslední úsek v kombinaci s horkem způsobil, že už nic nevymýšlíme a zůstáváme zde. Postavili jsme stan a pak už se spolu s místními vrháme do chladné vody v plavebním kanálu. Nemá to chybu! O tomhle se nám zdálo téměř celé odpoledne... (Jen musí člověk dávat pozor, aby se nesrazil s nějakou jachtou.)

Po koupeli vaříme rýži k večeři a sprchujeme kluky. Ve 20 hodin jde Šárka uspávat. Chvíli to vypadá, že kluci usnou, ale nakonec ztropí velkolepý bengál. Když konečně po desáté hodině zaberou, jsme na pokraji duševních sil. Rychle se vystřídáme ve sprše, uklidíme věci okolo stanu a jdeme spát také. Klidný večer na lavičce se dnes nekoná. (Krom toho opět zaútočili komáři, zrůdy jedny...)

Petra poslala SMS. Prý mají být ještě dva dny vedra, pak se očekává přechod studené fronty...

9. den (75 km)

Než jsme včera zalezli do spacáků, pozorovali jsme drzou lišku, která šmejdila po tábořišti a trhala pytle s odpadky. Zbytek noci už byl klidný. Ráno balíme v sílícím vedru. Naštěstí je v našem koutě tábořiště ještě stín. Kluci už jsou zase naše hodná zlatíčka. Mávají na projíždějící lodě a ty jim odpovídají troubením. Těžko říct, co je to včera večer bralo...

Před odjezdem nám ještě německý kolega radí, abychom další uzavřený úsek cyklostezky za Stũtzkowem neobjížděli po trase vyznačené v průvodci, ale jeli podél Odry. Je to prý bez provozu a po rovině. Dodnes nevím, co zlého jsme tomu chlapovi udělali, že se nám chtěl pomstít... Asi pět kilometrů za vsí Stolpe se známou věží z dvanáctého století pokračujeme podle jeho rady dál okolo Odry. Jenže běda, asfalt vystřídala po několika kilometrech pravá východoněmecká panelka, po které s kletbami na rtech poskakujeme dalších deset kilometrů! Je vedro, nepohne se ani stéblo, cesta se pár kilometrů před námi ztrácí v tetelícím se vzduchu. 

Úplně vyždímaní konečně přijíždíme k silnici, která nás po dalších třech kilometrech dovedla do Schwedtu. (Dnes jsme se naučili poměrně dobře rozeznávat nejméně čtyři druhy panelů používaných v Německu.) Po nákupu v Lidlu se přesunujeme do miniaturního historického centra před kostelem. Pochutnáváme si na houskách a jogurtu a pomalu se vzpamatováváme z předchozí etapy. Naproti nám sedí parta bodrých českých cyklistů mlsajících pivo. Kluci chodí kolem kašny. Sázíme se s Šárkou, kdo z nich tam spadne první. Vyhrál Jája. (Přihlížející Češi ho odměnili bouřlivým potleskem...) Když jsme ho převlékli, odjíždíme. Je 13 hodin. Na obloze se vaří bouřkové mraky. Naštěstí dorostly až někde v Polsku...

Pokračujeme národním parkem Unteres Odertal. Několik kilometrů dokonce projíždíme lesem! Kluci jsou stále moc hodní. Od Friedrichsthalu do Gartzu naposled projíždíme otevřenou krajinou podél Odry. Cestovali jsme takhle několik set kilometrů a víme, že za chvíli Odru opustíme. (Na okamžik mi dochází, jaký kus cesty už jsme to na těch kolech dokázali urazit.)

Z Gartzu do Mescherinu jedeme zhruba 6 km po dlážděné (!) cestě lesem podél Odry. Oba kluci spí, takže raději ani nezastavujeme. Až v Mescherinu si dáváme pauzu u vody, svačíme a loučíme se s Odrou. Na zbývajících dvě stě kilometrů se naše cesty rozejdou... Ještě s Jájou a Kubou chvíli sledujeme přistávající remorkér naložený uhlím a je čas znovu šlápnout do pedálů.

Hned první dva kilometry do kopce nám dávají znát, jak moc jsme si zvykli na jízdu po rovině. Pak naštěstí odbočujeme na úzkou silničku do Staffelde a Neurochlitz. Ani tady to zdaleka není rovina, sluníčko peče a fouká protivítr, ale alespoň tu není takový provoz. Kuba se opět baví vyhazováním různých věcí z vozíku. Jája mi to vždy zodpovědně nahlásí, ale už kvůli tomu ani nezastavuji. Šárka za námi vše obětavě sbírá. Jen by potřebovala větší řidítkovou brašnu...

V Tantowě si dáváme krátkou přestávku. Dobírám vodu a kluci baští přesnídávku. Pak už začínáme vyhlížet místo na spaní, ale je to bída. Všude okolo jen zemědělská krajina. Obilí, kukuřice a větrné elektrárny. Žádná louka nebo mez není široko daleko v dohledu. Pokud se náhodou objeví nějaký lesík, je zcela neprostupný. Navíc se všude hemží zemědělci a jejich kombajny. Šárka žertem navrhuje ustlat si pod jedním z „větrníků". U jejich paty je totiž krátce posečená tráva. Byl by to hodně bizardní a netradiční nocleh, ale tuhle zkušenost si raději odpustíme... 

Po jedenácti kilometrech přijíždíme poraženi do Penkunu. Jsme smířeni s tím, že budeme opět spát v kempu. Jenže ouha. Mají tu sice nějaký zeltplatz v areálu bývalého JZD, ale chtějí 6 € za osobu - včetně dětí! Tak to tedy nepřichází v úvahu - i kdybychom měli jet až do tmy! Naštěstí o něco dál objevujeme na břehu jezera chatovou osadu. Bez velkých nadějí se ptám po správci, třeba nám na jednu noc dovolí někde v koutku postavit stan... Všichni mě posílají na fotbalové hřiště. Tam za chvíli přišel podivný mužík v kšiltovce a představil se jako správce. Pokud prý chceme, můžeme si postavit stan vedle hrací plochy. K dispozici nám budou čisté sprchy, záchody a dokonce automatická pračka. Cenu jsme usmlouvali na 13 €. S takovým komfortem jsme vůbec nepočítali.

Než jsme si vybrali místo pro stan, předvedl nám Kuba, co všechno se dá stihnout za dvě minuty. Během této doby se vyčůral, vytrousil někam do trávy bobek a prostrčil hlavu okem v síti na fotbalové brance. S dětmi se člověk opravdu nenudí... Zejména vyprošťování ze sítě stálo za to. 

Vybalujeme plavky a jdeme se vykoupat do blízkého jezera. Voda je teplá a čistá, dno písčité - užíváme si to. Jája staví v písku jezírka, Kuba celý šťastný cáká a řádí ve vodě. Myslím, že kdybychom zůstali tři dny tady, nemusíme už jezdit k moři... Po návratu ke stanu vaříme s Jájou večeři a pak zaháníme kluky spát. Už je už čtvrt na deset! Kuba ještě před spaním upadl na betonu, takže kromě štípanců má na tváři ještě odřeninu...

Když potomstvo usnulo, koupil jsem v blízké restauraci pivo a donesl ho ke stanu (sklenice prý můžeme nechat ráno u dveří). Užíváme si klidného večera. Je teplo, klid, dýmka zlehka zahřívá dlaň, nic nám nechybí. Když začalo být množství útočících komárů neúnosné, střídáme se ve sprše a jdeme spát také.

10. den (82 km)

Přesně v 6:00 nás budí projíždějící traktor (všude v okolí probíhají žně), ale všichni ještě naštěstí usínáme. Ze spacáků vylézáme až v 7:15 přímo do dalšího horkého dne. Jen Jájovi se vůbec vstávat nechce. Hřiště opouštíme v 9:45 a míříme k penkunskému zámku. Upřímně řečeno na nás moc velký dojem neudělal. Klukům se nejvíc líbily sluneční hodiny. Zase máme co vysvětlovat.

Úzké silničky do Löcknitz se houpou nahoru a dolů zemědělskou krajinou jako včera. Žádný stín, který by nás chránil před vedrem. Kluci jsou naštěstí hodní. Kuba chtěl opět vyhazovat z vozíku hračky, ale rozmluvili jsme mu to. Jája se o něho pěkně stará. V poledne zastavujeme na oběd u jezera v Löcknitz. Mají tu i koupaliště, ale je oplocené a hlavně placené. Spokojili jsme se s mácháním nohou v jezeře. Kuba se vzbudil a dožaduje se pití. Přeléváme mu šťávu do plastové lahve od radlera. Původní je prasklá (vyhodil ji z vozíku), uzávěry jsou naštěstí kompatibilní.

Siestu ukončujeme až ve 13:30. Budeme mít co dělat, abychom se dnes dostali ke Štětínskému zálivu. Silnička se opět vine přes kopečky a údolíčka, je to docela dřina. Navíc mě zlobí přesmykač. Dělá si co chce, vůbec tomu nerozumím. Naštěstí se závada během dne „vstřebala". Snad byl nějak přiskřípnutý bowden pod řidítkovou brašnou...? Nevím.

Krajina se po obědě také změnila. Projíždíme lesy, ve kterých se skrývá množství větších nebo menších jezírek. Romantické místo na spaní bychom tu našli na každém kilometru. (Jó, to bychom včera potřebovali. Jenže až sem bychom stejně nedojeli...) Začínáme se také seznamovat se zdejší specialitou - velmi hrubým dlážděním, po kterém se jede s trekovým kolem a vozíkem dost špatně. Krajnici pak tvoří zhruba metrový pruh písku, který není o nic lepší. (Není nad možnost volby...) Když za Hintersee dlažbu vystřídala šotolina, docela jsme si oddechli. Připadáme si jak u nás v lesích za Chocní.

Konečně přijíždíme do Riethu, který stojí přímo na břehu Neuwarper See - Neuwarperského jezera, které je součástí Štětínského zálivu. Jezero ovšem nevidíme. Ve výhledu nám brání domy a vysoké rákosí. Zastavujeme tedy až o kilometr dál u vyhlídkové věže. Klukům se moc líbí. A při pohledu na rozlehlou vodní plochu, od které vane čerstvý vítr, se jejich nadšení přenáší i na nás. (Užíváme si příjemnou euforii z toho, že jsme dokázali dojet až sem, že máme na to, abychom dojeli i k moři a že jsou všichni spokojení.) Pod věží jsme „ulovili" první (a zároveň poslední, což je trochu ostuda) kešku na naší cestě.

Borovými lesy přejíždíme do rozkopaného Warsinu, který už stojí na břehu samotného Štětínského zálivu. Ptáme se po camplatzu, který je vyznačen v mapě, ale zdá se, že místní obyvatelstvo o něčem takovém slyší poprvé. Posílají nás o pár kilometrů dál do Bellinu. No, nevadí. Bellin jsme měli v záloze...

Kemp Krone jsme našli rychle. Platím v recepci 14,30 € a jdeme si postavit stan u plotu vedle přístaviště jachet. A pak už hurá vykoupat. Voda je dost špinavá. Klukům to samozřejmě nevadí, hlavně že jsou na ní vlny. Po koupeli Šárka začíná vařit a já jdu s kluky na dřívka do vařiče a pak na procházku. (Kam jinam než na molo, že?)

Po večeři (výborná rýže s klobásou a omáčkou) zaháníme kluky do spacáků. Uspávání je tradičně dlouhé, usnuli až ve 22:15! Pak ještě klidná chvilka před stanem. Znovu si dopřávám dýmku a popíjíme pivo, které jsem koupil odpoledne v recepci. Dnes nám ani komáři příliš nevadí.

Petra psala, že zítra po obědě bude přecházet studená fronta. Nastavujeme budík na 6:00, abychom stihli dojet alespoň do Anklamu, než začne pršet. Deník dopisuji až ve spacáku a usínám u toho...

Postupně jsme během cesty změnili náš postoj k noclehům v kempech. Původně jsme se domnívali, že je budeme využívat jen občas, abychom se měli kde umýt a vyprat prádlo. Nakonec jsme v nich spali 2/3 všech nocí. Zvítězilo pohodlí, ale daleko víc to, že jsme se tím vyhýbali stresu. Dávno jsme zjistili, že s dětmi se neschováme. Minimálně slyšet nás bude vždy. A nestojíme o dohadování s někým, kdo nám chce dát pokutu. (Oba už jsme to zažili.) Asi si to moc bereme, ale jiní už nebudeme. A tak jsme dávali přednost klidu.

11. den (46 km)

V 6:00 zazvonil budík a hned poté zahřmělo. Co má tohle zase znamenat?! Od jihozápadu se kvapem zatahuje a hřmění sílí. Než jsem se vrátil z umývárny, začíná i pršet. Sbalili jsme, co se dalo, a teď sedíme ve stanu a čekáme, jestli budeme mít šanci vyrazit. (Snad už to není ta studená fronta?) Po dvou hodinách bouřka odchází, objevuje se slunce a začíná se oteplovat. 

Rychle dobalujeme, kluci se střídají ve zlobení a Šárka hledá tachometr. Včera podle něj hlídala čas při vaření. Nakonec se se slyšitelným křupnutím ohlásil při odjezdu sám - zapadlý v mém trojtácu. Byl dost pocuchaný, ale funkční. Vyrážíme tradičně v 10:00. (Náskok získaný časným vstáváním je v tahu.) Trochu bloudíme v Ueckermünde. Fouká silný vítr od jihu a nějak mi to dnes zatím nejede...

Za Mönkebude mizí asfaltovaná cyklostezka a střídá ji pěšina sypaná jemným štěrkem a pískem, která se klikatí borovým lesem. Tak to jsme na naší cestě ještě neviděli... Zpočátku mě to docela baví. Je to změna, něco se děje. Jen musím být stále ve střehu. Bojím se, aby se mi to po písku nesmeklo nebo abych nezachytil kolečkem vozíku za některý z pařezů. Po pěti kilometrech už se mi zase začíná stýskat po rovném asfaltu... (Člověk je zkrátka tvor stále nespokojený.) Po sedmi kilometrech je lesní pěšina za námi a můžeme si dát pauzu na jednom z odpočívadel. Už je zase pěkné vedro.

V Bugewitz nabíráme v místní hospodě vodu a pak přichází lahůdka. Zhruba šest kilometrů se sílícím větrem v zádech! Navíc je na co koukat. Po obou stranách šotolinové cesty je voda a porosty rákosí. Za vodní plochou se pak po mnoho kilometrů táhne mrtvý les. Uschlé pahýly stromů zaplavené vodou vypadají hodně bizarně. Zaplavené jsou i některé asfaltové silničky, které cestou míjíme. Kde se tu ta voda vzala...?

Stáčíme se na západ k Anklamu a začíná nefalšované cyklistické peklo! Silný vítr teď fouká z boku, nebo přímo proti nám. Cestu tvoří dva rozbité pruhy panelů, mezi kterými je občas nalitý asfalt, který vypadá jak po kobercovém bombardování. Brzy jsme všichni čtyři pěkně naklepaní. Navíc západní obloha začíná rychle černat. Ohlášená změna počasí je tu. Nemáme chuť zmoknout na posledních kilometrech, a tak šlapeme, co to dá. Kvůli intenzivnímu natřásání už skoro vidím rozmazaně a těžko bych hledal nějakou část těla, která mě nebolí...

Po dlouhých deseti kilometrech konečně projíždíme Anklamem a odhadujeme, jestli přece jen zmokneme, nebo se nám dřív podaří najít vytipovaný Wasserwander rastplatz. Nacházíme ho na druhý pokus s prvními kapkami deště za krkem. Naštěstí nějakým zázrakem zůstalo jen u nich. Rychle platím 12 € za noc + 10 € zálohu za klíč od umýváren a jdeme stavět stan. Do něj jsme rychle naházeli věci a... a co? Kde je ten déšť? Nikde. Zdá se, že se studená fronta rozpadá... No nic, tak jdeme do města nakupovat.

Historické centrum Anklamu je tedy na hanzovní město nic moc. Zle ho poznamenala „panelová" výstavba po válce. Míříme na nákup do Lidlu, který je samozřejmě na druhé straně města. Cestou zpět se zastavujeme na nádraží „nanečisto" koupit jízdenku do Falkenbergu, abychom cestou od moře věděli co a jak. U automatu na jízdenky potkáváme naše tři známé Čechy. Jízdenku už mají koupenou a ochotně nás zasvěcují do obsluhy zařízení. Pak se loučíme. Naposled, už jsme se znovu nepotkali.

Po návratu si dáváme večeři a sprchu. Na německé sprchy ale opravdu nemáme štěstí. Třikrát z nich vybíháme jen v ručníku, než jsme si ujasnili, že se do automatu necpou ani eura, ani centy, ale žetony, a než jsme zjistili, kde se ty žetony dají získat. (Kde? To je přece jasné! V jiném automatu u kuchyňky...) Burani dorazili do civilizace. No, alespoň jsme trochu pobavili ubytované jachtaře...

Kluci celkem rychle usnuli, máme čas na povídání, pivo a dýmku. Na obzoru bliká roj červených světlušek - větrných elektráren. Do spacáků zalézáme až ve 23:15. Všude je naprostý klid.

12. den (53 km)

V 5:00 za plotem za námi nějaký dobrák zastavuje nastartované auto a rachotí bránou. Kluky kupodivu (a naštěstí) neprobudil. Vzápětí začalo pršet... Definitivně se budíme v 9:00. S přestávkami stále prší a je zataženo.Vytahujeme věci ze stanu a přenášíme je pod střechu. V přízemí zdejší hlavní (a jediné) budovy je jakási polootevřená místnost se stoly a lavicemi. Tam snídáme a balíme. Na závěr došlo i na mokrý stan. Kluky to moc nebaví, tak nám s neobyčejnou vynalézavostí alespoň komplikují práci.

Většina osazenstva kempu (většinou cykloturisté) během dopoledne vyráží do deště. My nespěcháme. Těch padesát kilometrů k pobřeží dojedeme za pár hodin. V poledne déšť ustal, vyrážíme také. Šedé mraky ale stále nevěstí nic dobrého, takže brašny preventivně balíme do pláštěnek a ponča necháváme po ruce.

Sotva jsme se stihli vyfotit na mostě přes řeku Peene, spouští se znovu liják. Tak rychle do pláštěnek a jedeme dál. Prší a prší, fouká silný protivítr a hned vedle cyklostezky sviští po silnici vodní tříští jedno auto za druhým. Není slyšet vlastního slova. Ke všemu mi neskutečně začíná lézt na nervy moje pláštěnka. To jsem zase ušetřil! Zadní díl ponča za mnou vlaje jako obrovské krovky, musím ho každých pár minut cpát pod gumicuk na bagáži, abych nebyl úplně mokrý. Jenže stačí jeden větší pohyb a vše je při starém. Grrr. Jsem vytočený, že bych vzteky překousl řidítka, ale držím se. Teprve když se vzadu začali pošťuchovat kluci, struna praskla. Zastavuji uprostřed louky a z plných plic řvu do provazů deště ta nejsprostší slova, která mě napadají. (Ani jsem nevěděl, že jich znám tolik...) Ale světe div se, pomohlo to. Od této chvíle už je mi mnohem lépe. Už mě ani nerozčílí, když musím vydolovat Jáju z vozíku přikrytého pláštěnkou, protože chce čůrat... (Šárka, která se celou dobu držela zhruba sto metrů za mnou, mi později řekla, že se celou dobu dobře bavila. Vypadal jsem prý v červené pláštěnce jako obrovská vytočená beruška...)

Už celkem v pohodě dojíždíme přes Libnow a Pinow k zvedacímu mostu, který spojuje pevninu s ostrovem Usedom. Konečně přestává pršet, jen vítr v průlivu pod námi strhává z vrcholků vln vodní tříšť. Ve vzduchu je cítit moře. Uklízíme pláštěnky a vydáváme se znovu na cestu, abychom našli nějaké závětří. To nám nakonec poskytuje autobusová zastávka v Zecherinu. Svačíme. Jája spadl z lavice přímo na nos. Ozvalo se ošklivé lupnutí a v nás zatrnulo. Naštěstí z toho bylo jen naražené zápěstí...

Ostrov Usedom nás vítá hned několika kopečky, které musíme přejet, a neskutečně rozbitou silnicí ve vsi Mōnchow. Nějak jsme ten úsek předrkotali a šťastně dorazili známou městskou bránou do města Usedom. No, města... Je to spíš tiché ospalé městečko se sympatickým centrem. Dlouho se ale nezdržujeme. Je stále dost zima a k vidění toho tady už víc není. Třeba bude cestou zpět lepší počasí... Následuje příjemný úsek lesem do Stolpe. Úzká asfaltka, kam auta nesmí, nás namlsala. O to méně se nám líbil úsek do Dargenu... Tady je provoz naopak velmi silný. Nechápeme, kde se v takovém zapadákově ty auta berou? Silnička je navíc až nesmyslně úzká. Pokud se míjí dvě auta, musí jedno z nich jet po louce... (O pár kilometrů dál jsme to pochopili. Silnici tu totiž tvoří jen tři řady panelů vedle sebe zalité před desetiletími asfaltem...) Nějak toho začínám mít plné zuby. Psychicky i fyzicky. Rozhodně dnes nemám svůj den...

Za Garzem podjíždíme zrušenou železnici, opatrně přecházíme rušný hlavní tah do Polska a pak nás čekají dva poměrně strmé kopce. (Uf, tomuhle už jsme přece jen odvykli.) Okolo golfového hřiště jsme sjeli do Korswandtu a začali jsme se shánět po kempu, který jsme tu měli vytipovaný už z domu. Jenže ouha, zdá se, že tady o nějakém kempu nikdo nikdy neslyšel... Teprve asi čtvrtý domorodec nás posílá zhruba půl kilometru zcela opačným směrem, než bychom čekali. Moc se nám to nezdá... ale... sláva! Kemp tu skutečně je. Platíme hned dvě noci (celkem za 28 €) a jdeme stavět stan. Zvolili jsme plácek kousek od pískoviště a stolu s lavičkami. Sušíme, vaříme (mokrému dřevu se moc nechce hořet), Jája se na pískovišti druží s nějakou holčičkou, Kuba se válí v písku.

V kempu je poměrně nepořádek. Sem tam se válí hromádka odpadků, se kterou se zřejmě někomu nechtělo k popelnici, záchody asi také ještě pamatují NDR. No co, dva dny tu vydržíme. Jsme jen zmlsaní jachtařským klubem v Anklamu.

Jája před spaním stihl ještě předvést hereckou etudu na téma „Já spát nepůjdu, chci ještě běhat po tábořišti". Pak už zahajujeme uspávání. Naše snažení bylo završeno úspěchem pár minut před desátou. Tak - a zítra konečně přes kopec k moři...

1. diel si môžete prečítať tu: http://www.tourportal.sk/clanok/28/odra-nisa-labe-1-diel

2. diel si môžete prečítať tu: http://www.tourportal.sk/clanok/33/odra-nisa-labe-2-diel

Autor: Michal Jiráský