Den 13 – 15 Ze Salzburgu po Tauernské stezce – první alpské sedlo

Do Salzburku přijíždíme třináctý den cesty. Máme za sebou skoro 800 kilometrů a posledních několik dní nám pořád leje. Stan je navlhlý, karimatky nasáklé vodou a suché oblečení dochází. Brašny jsou plné letního oblečení (šatičky a tílečka – jedeme přece na jih, ne). Každý večer však stanujeme v přírodě, ještě není tak zle, abychom zaťukali na dveře nějakého muškáty ozdobeného penzionu a žádali o nocleh v teple a suchu. Dost možná by nás hnali, když by viděli, jak z nás kape voda a odpadává jehličí. V Salzburgu jsme si nechali udělat společnou fotku s námi a hradem Hohensalzburg, symbolem města a vydáváme se po Tauernské cyklostezce dál.

Tauernradweg (ze Salzburku ke Krimmelským vodopádům) je možné absolvovat ve dvou verzích, podél řeky Saalach nebo Saalzach. My jsme si vybrali řeku Salzach, už ani nevím proč.

Stanujeme asi metr od cyklostezky, kde byl jediný relativně suchý plácek. Vyloženě se těšíme na noc ve studeném a mokrém stanu, který jsme po postavení museli vytřít ručníkem. „A dost. Jestli bude pršet i zítra, jdeme spát do hotelu!“ Večeři vaříme přímo na stezce, stejně po ní nikdo nejezdí.

Až za dlouhý čas po našem zabydlení se po ní jde pán na procházku se psem. „Dobrý den, co bude k večeři,“ ptá se zvesela. Odklopili jsme pokličku a vznášíme dotaz na předpověď počasí. Ještě zítra má prý být všelijak, pak je to už příznivější. Rakušáci nás mile překvapili. Jeden by řekl, že se budou ošklíbat nad naším kočovným způsobem cestování a oni nám zatím fandí! Není to tak, že chceme ušetřit za každou cenu za ubytování, je v tom spíš touha po volnosti a překonání pohodlnosti. Touha po dobrodružství. Nalezení pěkného místa na nocleh je pro nás vždy odměna na konci každého dne.

Další den je opravdu lépe. Jen co jsme přijeli pod hrad Werfen, začalo svítit sluníčko.

Rozhodli jsme se, že vybalíme, co se dá a půjdeme na prohlídku, věci nám mezitím uschnout. Jenže ouha, když jsme se vydali koupit vstupenky, sluníčko zakryl černý mrak a začalo zase pršet. Nálada na hrad opadla, přesunuli jsme se raději pod střechu pizzerie v centru městečka. Mrak se mezitím ale odsunul a slunce začalo pražit jako divé. Jako by nám chtělo vynahradit to, že nás doposud zanedbávalo! Stan i karimatky jsme rozložili na náměstí na zem. Během pár minut bylo vše dokonale suché.

Tauernská cyklostezka je parádní. Řeka tu teče sevřená v úzkém údolí a stezka ji těsně kopíruje.

Jen asi na dvou místech je potřeba výrazněji šlápnout do pedálů, což ale nestojí ani za řeč. Výhledy na okolní hory jedinečné. Pomalu nastoupáváme výšku a kousek před Kaprunem se nám otevírá široké údolí v nadmořské výšce zhruba 780 metrů. Kousek odsud je Zell am See, kde se napojuje druhá větev Tauernské cyklostezky a kdo si troufá, může se odsud vydat známou Großglocknerhochalpenstrasse. Počasí nám nezvykle přeje, od rána svítí sluníčko a my máme konečně ty kýčovité pohledy na strmé štíty Vysokých Taur. Do dáli bělostně září Kaprunský ledovec, sledujeme jej dalekohledem. I v parném létě je možné nahoře lyžovat, ale necháváme si zajít chuť. Chladu a zimy máme dost, užíváme si teplého dne. „Maminko, měla jsi pravdu, že se v Alpách pojede dobře!“

​

Skoro neznatelně stoupáme širokým údolím, až je tu najednou konec a údolí je zakončeno hradbou hor. Zezdola jako by nic nenasvědčovalo tomu, že jsme jen malý kousek od jedněch z největších evropských vodopádů. Musíme zaplatit 3 eura vstupné (větší děti 1 E, menší zdarma) a pak již pěšky stoupáme upravenou pěšinou podél třech kaskád padající vody. Máme štěstí, po nedávných deštích je proud opravdu mohutný.

U Krimmelských vodopádů (jedny jedny z největších v Evropě) také oficiálně končí Tauernská cyklostezka. Když chceme pokračovat dál, do údolí Zilleru a Innu vede cesta přes Gerlos pass. Jde do tuhého – máme před sebou první alpské sedlo. Nebojím se toho, podle mapy má mít 1530 metrů, což při startovní výšce 1100 z toho dělá vyjížďku jako u nás z Jablonného na Suchý vrch.

Serpentiny se kroutí vzhůru kopcem, děti šlapou statečně, hodně odpočíváme a užíváme si vyhlídky na vodopády z dálky, ale když tachometr ukazuje výšku 1530 a stoupání stále nekončí, začínáme být mírně řečeno nervózní. Míjí nás spousta motorkářů, ukazují vztyčeným palcem na děti, že jsou dobré, ale hluk a smrad z jejich strojů mi leze na nervy. Konečně jsme nahoře, cedule nakonec ukazuje 1628 m n. m., o 100 metrů výš, než jsme čekali. Nálada slavnostní. Pogratulovali jsme dětem ke zdolání jejich prvního alpského sedla a Luděk jim pro jistotu zkontroloval brzdy, než jsme se vydali dál.

Odměnou za zdolání každého sedla bývá sjezd. S dětmi si jej tolik neužíváme, protože na ně musíme neustále dávat pozor, ale dole, u řeky Ziller je radost ze sjezdu neskutečná. „To bylo boží. Já chci ještě.“ „Jo jo, to si budete muset znovu nějaký průsmyk vyjet.“ Na Zillertálské cyklostezce také slavíme 1000. kilometr od výjezdu z domova. Statistika je neúprosná, z 15 dnů nám 11 dní pršelo.

Den 16 – 18 Podél Innu na hranice Itálie – druhé alpské sedlo

Ještě máme jeden průsmyk před sebou, Reschenpass na hranicích Rakouska a Itálie. Dostaneme se tam po cyklotrase Via Claudia Augusta. Ta vede po stopách staré římské obchodní stezky z německého Donauwörthu až do Itálie, kde se v Trentu rozděluje. Jedna její větev vede do Benátek, druhá do Ostiglie. Ačkoliv by se nabízelo držet se té první větve, máme to vymyšlené jinak. O tom ale až později. Zatím jsme se napojili na stezku podél řeky Inn a projeli Innsbruckem.

Říční údolí je tady široké, hory vzdálené, stezka kopíruje dálnici. Nepříliš záživný úsek. 

Teprve za Landeckem to začne být zajímavé. Řeka je dravější, jak ji horská úbočí těsněji svírají. Poslední vlna bouřek, které nás chytla těsně za Innsbruckem, přinesla krásné letní počasí s modrou oblohou. Nádherné dny.

Denní dávky 70 kilometrů bez problémů zvládáme, nejednou se nám podařilo najet i víc. Osmiletý Víťa má zatím denní rekord 92 kilometrů a touží překonat stovku. Uvidíme, zda se mu to podaří.

Za Pfunds však idylka skončila. Stezka nás vyplivla na poměrně frekventovanou silnici. Skály se sevřely ještě těsněji, řeka se tu musela prodrat hlubokou soutěskou.

Bohužel víc než kolem sebe musíme koukat na cestu před sebe a hlavně do zpětných zrcátek. Aut tady jezdí opravdu hodně.

Když se údolí rozestoupilo, objevila se švýcarská hranice. Nastal čas loučení se s Innem. Čeká nás druhé, a poslední alpské sedlo. A je to hned pěkně zostra do kopce. Jedenáct serpentin s rozumným sklonem a jsme v lyžařském středisku Nauders.

Městečko leží v malém dolíku, takže jsme bohužel ztratili asi 100 výškových metrů, které bylo nutno opět nastoupat do 1504 metrů vysokého Reschenpass. Na něm se loučíme s Rakouskem a vjíždíme do Itálie. A opět ten skvělý pocit, když na kole přejíždíte hranici států! Náš cíl už je blizoučko. I když to s tou Itálií není zatím tak horké…

Úvod si môžete prečítať tu: http://www.tourportal.sk/clanok/125/uvod-s-detmi-na-kole-do-benatek-a-zpet

1. časť si môžete prečítať tu: http://www.tourportal.sk/clanok/126/1-cast-s-detmi-na-kole-do-benatek-a-zpet

2. časť si môžete prečítať tu: http://www.tourportal.sk/clanok/127/2-cast-s-detmi-na-kole-do-benatek-a-zpet

Autor: Markéta Hroudová (www.epastorek.cz)